Vanilka stokrát jinak

10. února 2016 v 18:12 | Vanilák
Heyaaaa.
I přesto, že právě teď porušuji svůj zvyk psát pouze témata týden, musím tento článek napsat. Dostal jsem chuť vm svěřit něco osobního. Dlouho jsem uvažival, co by to mohlo být. A když už jsem našel vhodné téma, musel jsem se taky donutit ho ze sebe dostat. A teď už jsem za počítačem a píšu, takže jsem uspěl.

Článek bude jedna o mé osobnosti. Mojem komplikovanén, nemocném a zdevastovaném já.


 

Domov? Spíš instagram.

8. února 2016 v 22:43 | Vanilák
HEYAAA!
Opět přišel ten slavný den, kdy mě zaujalo téma týdne a já se rozhodl napsat článek! I když je to zase po milionech let, myslím, že i to, že si na tenhle blog občas vzpomenu je u mě úspěchem.
Každopádně teď už ke článku. Jak je z nadpisu jasné, nebudu mluvit o fyzickém domově, místě pohody a bezpěčí. Budu mluvit o přesném opaku. O mém novém domově. O novodobém domově skoro každého člena společnosti. O sociálních sítích.
At si říká kdo chce co chce, na sociálních sitích trávím já a moji vrtsevníci většinu volného času. Proč taky ne, je přece skvělé sdílet svůj dokonalý, bezchybný a vyretušovaný život s dalšími dokonalými, perfektními a bezchybnými lidmi. A jak jinak nazvat místo, kde trávíme většinu našeho času. Místo, kde se většinou i přesto, že je to dost velký paradox, cítíme bezpečněji než doma. Místo, kde máme své přátel.
Stejně jako s pořízením si domova, i s pořízením si účtu na sociální sítí přichází veliká zodpovědnost. Uvidí vás přece všichni! Takže stejně jako dekorace a vybavení bytu, musí být i váš feed perfektní! Někdy mi příjde, že profili některých lidí na instagramu vypadají lépe, než můj celý život.
Další věcí, kterou nám poskytne jak náš domov, tak i profil na sociálních sítích je sdílení. Každý chce přece všem povědět, co se mu stalo, jaká zábavná historka se mu přihodila a k tomu dopsat hashtag #iwokepulikethis #blessed.
Sociální sítě jsou novým domovem. Je to místo, kde se lidé shromažďují, a i přes to, že si to neuvědomují, stěhují se ze světa jak morálních, duchovích a materiálních hodnot, které tvoří jejich život na místo, kde je všechno nic. Vše co mají je byt nacpaný followery. A to bych v reálném životě nazval spíš stalk.
Tímto článkem nikoho neurážím, protože sám jsem jeden z těchto lidí s plným bytem odběratelů. Taky se snažím, aby mě za jeho vybavení a obsah uznávali. A docela se za sebe stydím.

10 důvodů, proč milovat devadesátky

21. října 2015 v 22:48 | Vanilák
Heyaaa!
Po milionech let jsem si vzpoměl na svůj zaprášený blog. A co mě tu nečeká. Perfektní téma týdne! Přihlašoval jsem se tady a při poslechu Don't Speak od No Doubt jsem si řkal, že musím napsat článek o mém oblíbeném období, perfektních devadesátkách. Ať si říká kdo chce co chce, devadesátky jsou období něčeho, co bylo tak nechutné, až to bylo perfektní. A přesně takové věci já miluji. A teď vám tady napíšu 10 důvodů, proč byste měli milovat 90s i vy. (Všech 10 důvodů najdete v celém článku.)
 


Chyby

18. února 2015 v 19:13 | Vanilák
Asi nejsem vůbec dobrý člověk.
Né asi. Prostě nejsem. A už o tom mám i důkaz. A i když se vší silou poslední rok snažím všechno zlepšit, pronásledují mě veškeré chyby, které jsem udělal. Ale je to moje vlastní chyba.

Ztratil jsem moji nejlepší kamarádku, nebo spíše spřízněnou duši. A to kvůli tomu, že jsem na začátku našeho vztahu chtěl ''zapůsobit''. A stálo to za to? Lež má krátké nohy, a já to vím. Ví to všichni. Proč se z toho tedy nedokážeme poučit? Tedy alespoň já. Litoval jsem té věci v momentě, kdy jsem si řekl. Co je horší, říct. ''Lhal jsem, všechno co jsem ti o té věci řekl byla lež.'', nebo dále pokračovat a bát se, kdy příjde ten okamžik, ve kterém se to dozví.

Nejhorší bylo to, že se to dozvěděla od jiného člověka. Nebo ne? Já ani nevím. Nic jsem si o tom neřekli. Neuzavřeli jsem to. Napsali jsme si pár řádků na Facebooku, a to bylo vše.

Všichni lidi dělají chyby, ale nikdo je nedokáže odpouštět. A já ji nevyčítám, že mi neodpustila. Nic jiného si nezasloužím. )
Jde jen o to, že mi do konce života bude rozežírat srdce pocit, že jsem někoho nechal proklouznout mezi prsty, a ani jsem se tomu nestažil zabránit.

ps- pokud tohle někdy bude číst člověk, o kterém článek je, omlouvám se. Z celého srdce se omlouvám. Nic mě na celém světě netíží víc než to co jsem provedl a udělal bych cokoli, abych to mohl změnit. Protože tě miluju.

xoxo Vanilák

Lidé and so on...

4. prosince 2014 v 18:02 | Vanilák
Heyaaaa!
Moc se omlouvám za dlouhodobou neaktivitu, ale rozbil se mi počítač, a když jsem se snažil napsat něco přes můj iPad, bylo to hodně špatné. Každopádně, teď jsem tady a mohu konečně zase psát.
Opět se vyjádřík tématu týdne, kterým je "Maličkosti, které dělají lidi štastnými."
Budu mluvit o lidech. Lidé jsou velmi komplikované téma, ale myslím, že to co dělají, úplně zastiňuje maličkosti, které by nás mohly, ale ve většině případů nedělají šťastnými. (neustále se mi od mojeho Macu odpojuje klávesnice, nesnáším bezdrátové věci.)
Žijeme ve světě, který se tváří, jaké má dokonalé morální hodnoty, lidé jsou na první pohled šťastní, veselí, obětaví, ochotní, dokonalí. Podívejme se ale hlouběji. Naše společnost stojí tak maximálně na nějakých ruinách morálních hodnot. Dejme si jako příklad pozdrav. Tenhel systém maličkostí by měl fungovat tak, že někoho potkáme na ulici, usmějeme se, a řekneme dobrý den. Blbost, která by určitě potěšila. ALE. Jsme vychování tak, že cizí lidi se nezdraví, jsou cizí. Takže se na ně nebudume ani smát, jsou přece cizí. Takže už tady se zužuje okruh lidí, kteří vám mohou nabídnout maličkost, která vám udělá radost. Tohle byl jen příklad, ale funguje to tak. Lidé se tváří, že májí hodnoty, ale nikdo žádné nemáme. Takže v devadesáti procentech si radost děláte sami, tím, že si odpočinete, přečtete knížku, koupíte si nové oblečení (v mém případě boty a brýle). Ale pokud někdo očekává, že mu udělá radost druhý člověk, má asi smůlu. (mluvím z vlastní zkušenosti, prosím, nezabíjejte mě za to, že to máte jinak). Za poslední týden mi uděli radost jen mé 3 kočky a pes. Aspoň, že mám ty zvířata.
xoxo Vanilák

Ztracené vzpomínky

25. srpna 2014 v 13:54 | Vanilák
Po velice dlouhé době se opět vracím na blog. Moc se omlouvám za dlouhou pauzu, ale v práci toho mám opravdu hodně, a snažím se si alespoň trochu užít léto. Každopádně, teď jsem tady, a chtěl bych se opět vyjádřit k tématu týdne, které je 'Ztracené vzpomínky'.
Když jsou vzpomínky nehmotné, mohou se opravdu ztratit? Vanilák si myslí, že ne! Mozek je velice složité zařízení, které je ''nastavené tak'', aby se vzpomínky filtrovaly, ale ne úplně ztrácely. Představme si mozek jako velikou krabici rozdělenou na několik malinkých příhrádek. Vzpomínky, které mozek zrovna nepotřebuje, uloží do příhrádky ''odložených myšlenek&vzpomínek''. Asi se každému z nás stane, že nám nějaké místo, písnička, člověk nebo věc připomene něco, co se nám kdysi v životě stalo. Nedávno jsem doma na půdě našel papírek na kterém byla nakreslená holčička a strom. V tu chvíli jsem si přesně vybavil, jak jsem seděl ve školce u stolečku, kreslil tento obrázek mamce, a paní učitelka mi řekla ''To bude mít maminka radost.'' Vzpomínka stará přes deset let, a i tak se vrátila do oběhu.
Závěr celé této ''úvahy'' je takový, že ztracené vzpomínky neexistují, jsou jen malé papírky na půdě, které stačí oprášit.

xoxo Vanilák

TAG 5 nej věcí

7. července 2014 v 17:49 | Vanilák
Ahoj.
Mám teď v práci pauzu a jelikož mě vůbec neznáte, tak se vám budu pomalu pomocí ''tagů'' představovat. Dnes je tady první tag 5 nejoblíbenějších věcí.

#1 Sluneční brýle
-Velice dlouhou dobu už sbírám sluneční brýle, které celým srdcem miluju. Mám asi 60 brýlí, mám na ně doma poličku, a když se mi jich někdo dotkne, rval bych hlavy.

#2 Béčkové filmy
- Spoustu času trávím díváním se na filmy, které na stránce CSFD.cz mají pod 25%. Je to zábava, měli by jste to zkusit.

#3 Knihy
- Není snad nic, co bych vyměnil za knihu. Knihy jsou dokonalý způsob, jak trávit volný čas.

#4 Instagram
- Nejsem zrovna člověk, který by nějak extra podporoval sociální sítě, ale instagram jsem si totálně zamiloval.

#5 Angličtina
- Můj nejoblíbenější, a také nejpoužívanější jazyk. Jednoduše ten NEJ.

Doufám, že se tady najde alespoň jeden člověk, kterého TAGy zaujmou! Zkuste mi do komentů napsat, jaký tag by jste chtěli příště!
Vanilák

Můj coming out

7. července 2014 v 14:11 | Vanilák
Ahoj. Prohlížel jsem si všechny funkce blogu, projížděl všchny kategorie tady v editoru, a všiml jsem si kolonky ''Téma týdne'', ve které je napsáno 'Coming out'. Je to věc, ke které bych se rád vyjádřil, tak využiji této příležitosti.
Coming out je věc kterou jsem si před pár lety sám prošel. Jsem gay. Každý homosexuál má asi ze svého coming out-u strach, i já to tak měl, ale nakonec to dopadlo lépe, než jsem čekal. První bych vám chtěl povědět o svém coming out před rodiči. S rodičema mám skvělý vztah, až na pár drobných překážek je vše absolutně v pohodě. Už tak v páté třídě jsem si začal uvědomovat, že holky asi nebudou úplně moje parketa, a tak jsem začal pomalu přijímat fakt, že jsem gay. Pro mě to bylo vždy něco speciálního, zjistil jsem, že jsem sám speciální. Bylo to úžasné, protože v té době mě všichni nenáviděli. Byl jsem tlustý šprt, asociální, bez kamarádů. V šesté třídě jsem se rozhodl, že se svěřím rodičům o tom, že jsem gay. Bylo to těžké. Zavolal jsem si je do obýváku, oni si sedli na gauč, já naproti nim na židli. Díval jsem se mámě do očí, srdce mi bušilo, potili se mi ruce. ''Tak'' řekl jsem. ''Proč jsem si vás zavolal. Chtěl bych vám něco říct. Jsem gay.'' Když jsem to ze sebe dostal, šíleně se mi ulevilo. Oba zprva vypadali trochu překvapeně, máma potom vstala, bál jsem se, že odejde, ale ona ke mne přišla, objala mě, dala mi pusu, a řekla mi, že je hrozně ráda, že jim věřím na tolik, že jsem jim to takhle narovinu řekl. Dále mi s tátou řekli, že nezáleží na tom, jakou mám sexualitu, jsem stále člověk, jako všichni ostatní. V tu chvíli jsem se cítil opravdu skvěle. Nikdy jsem se necítil uvolněněji a šťastněji. Bráchovi jsem to šel říct do pokoje. Řekl mi ''Já to věděl.'' a usmál se. S bráchou máme taky supr vztah, je o 2 roky starší, a jsme jako nejlepší kamarádi, věděl jsem, že on to vezme v poho. Ostatním jsem se ještě nechtěl moc chlubit, neviděl jsem důvod, proč bych se měl svěřovat s něčím takovým. Oni za mnou přece taky nikdy nepřišli a neřekli mi - 'Jsem hetero.' Bylo by to taky dost divné. Později jsem zjistil, že v mé třídě byli jen idioti, kteří mě nenáviděli tak či tak, tak jsem jednou, když mě zrovna nadávali do ''buzeranta'' řekl ''A co s tím uděláš? Vadí ti že jsem gay? Nebo cheš abych ti vykouřil?''. Všichni se nějak zarazili, a od toho dne mě přestali nadávat, protože zjistili, že když mi budou říkat něco, co je vlastně pravda, tak to není nadávka. Teda takto jsem to alespoň pochopil já. Svým ostatním kamarádům jsem o své sexualitě řekl o něco později, všichni to přijali naprosto v pohodě. Konečně se nemusím před nkým skrávat. Jsem šťastný.
Vanilák

Vítejte

7. července 2014 v 0:28 | Vanilák

Ahoj. Vítej na mém blogu. Jako každý bloger doufám, že bude můj blog jednou slavný a oblíbený. Ale jak jsem již zmínil, tohle si přeje každý bloger, takže šance, že by se to mohlo povést zrovna mě je tak 1:10000000000. No, to je ale jedno. Já jsem Vanilkový princ, ale budu se podepisovat jako Vanilák. Nechci aby jste věděli, kdo doopravdy jsem, protože vědění hodně omezuje. Takže tady budu za anonymní vanilku. Jinak moje logo je to, co vidíte všude kolem sebe, malý princ na vanilkovém pozadí. (Je to mimochodem má vlastní tvorba, a jsme na ni velmi hrdý. A blog je pořád 'v rekonstrukci', tak se nedivte) Na blogu bych chtěl psát o sobě. Měl by to být můj malý veřejný deníček. Ale jelikož jsem velký milovník módy, hudby a knih, určitě sem přidám i články týkající se těchto témat. Doufám, že si tento článek přečte i někdo jiný než já. A taky doufám, že se vám tu bude líbit. S pozdravem, Vanilák.

Kam dál