Vanilka stokrát jinak

10. února 2016 v 18:12 | Vanilák
Heyaaaa.
I přesto, že právě teď porušuji svůj zvyk psát pouze témata týden, musím tento článek napsat. Dostal jsem chuť vm svěřit něco osobního. Dlouho jsem uvažival, co by to mohlo být. A když už jsem našel vhodné téma, musel jsem se taky donutit ho ze sebe dostat. A teď už jsem za počítačem a píšu, takže jsem uspěl.

Článek bude jedna o mé osobnosti. Mojem komplikovanén, nemocném a zdevastovaném já.




Když si po sobě sám čtu úvod, cítím se opravdu trapně a pozérsky, toho se ale dosáhnout nesnažím, pokud máte tento pocit, omlouvám se. Záměr tohoto článku není to, abych vypadal zajímavě, ale abych se s vámi podělil o komplikovaný kus mě.
Kde začít. Asi u mého dětství. Většinu tohoto období jsem vytlačil do těch nejtmějších koutů mé paměti. Nikdy jsem nebyl oblíbené dítě a to se na formaci mě projevilo. I přesto, že jsem trpěl ADHD, nikdy jsem se na veřejnosti neprojevoval, neměl jsem za potřebí další ''bavím nebavím''. Takže z toho největšího extroverta kterého znám se stal introvert roku. Ale když už mě nikdo nemá rád bez důvodů, proč jim důvod nedát. Začal jsem krást, lhát a podvádět. I když jsem kradl věci jako Barbie, nikdy jsem se necítil nijak zvlášť špatně. Důvod jsem k tomu měl, a proto jsem cítil, že bych si přece neměl nic vyčítat. Když se tohle párkrát opakovalo, rodiče se rozhodli, že mě vezmou k psycholožce. Ta jim řekla to, co jsem celou dobu sám věděl. To, že tohle dělám abych na sebe upozornil, protože se cítím odstrčený. Takže doma najednou přišla obří péče ze všech stran. Mezi vrstevníky se mi ale pořád zapadnout nepovedlo. A když už jsem si kamaráda/ku našel, vždycky to byla pouze sázka nebo nějaký super humor. A kam sem šel, tam jsem dělal pouze trapasy. Ony ty situace asi tak trapné nebyly, ale mi to z mého dětského pohledu přišlo jako nepřekročitelné překážky. Začal jsem zajídat smutek a přibral jsem asi 20 kilo. Byl jsem odporně vyžrané dítě. Malý bůček. A s tím přišel přechod na druhý stupeň ve škole. A poprvé se projevila moje sociální fóbie. Skvělá kamarádka moji itro/extrovertní povahy. S nikým jsem nemluvil, nikam jsem nechodil, nic jsem nedělal. Neustále jsem se přejídal a ničil sám sebe, i když jsem si to odůvodňoval tak, že to není moje vina. Rok na to jsem změnil školu. Pochybuji, že jsem v životě mohl udělat větší chybu. Pokud jsem někdy zažil opravdovou šikanu, tak to bylo tam. Dostal jsem se do třídy, ve které bylo pouze 10 hokejstů. Ti měli obří potřebu si na mě vylívat svůj vztek a problémy. 3x jsem skončil v nemocnici, ale vždy jsem za to mohl já. Ono se jim to nakonec vrátilo. Já jsem totiž jedno nádherné odpoledne zjistil, že asi nejsem tak slabý a při mém první panickém záchvatu jsem po jednom z nich hodil židli. Přežil. Bohužel. Já jsem strávil 3 měsice na psychině. Když jsem se vrátil domů, rozhodlo se že se stěhujeme z města a že změním školu. Ta terapie kterou jsem prošel asi k něčemu byla, nepomohla sice nijak mému postiženému já, ale dokázala mi pomoct vytořit si roli, kterou jsem postupem času přivedl k životu. Všechno co jsem kdy nebyl. To kupodivu vyřešilo všechny problémy z minulosti (až na váhu, tu vyřešila salmonela). Stal jsem se oblíbeným v kolektivu, vždy jsem byl ten s posledním slovem, ULTRA extrovertní děvka vedoucí skupinu odporně se chovajících 14-letých kravek. Nic ideálního, ale jako přestupní stanice to stačilo. Tohle se mi povedlo udržet až do konce základky. Doma jsem se ale vždycky vrátil ke svému starému, milovanému, nemocnému já. No a teď se ho snažím posilovat. S nástupem na střední jsem postupně upustil od této role a začal jsem posilovat sám sebe. Někdy to sice není úplný ideál, ale už 3 měsíce mám vysazenou veškerou medikaci, a cítím se lépe než kdy předtím. Jsem zamilovaný, zasnoubený ale hlavně šťastný. A i když je to až po 18-ti letech života, říkám si, že je to lepší než nikdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama